Právo na digitální služby odstraní nelogičnosti a zátěž pro občany
V současné době míří v Poslanecké sněmovně do druhého čtení návrh zákona o právu na digitální služby. V čem je tento zákon důležitý a které klíčové změny jeho schválení přinese občanům a českému eGovernmentu?

Martin Novotný

Legislativa jako klíčová překážka eGovernmentu

Žijeme v době, kdy řada z nás už nepoužívá platební kartu a platí mobilním telefonem. Mobilem si odemkneme i auto, nastavíme topení nebo osvětlení domácnosti a do banky chodíme už jen maximálně k bankomatu pro peníze v hotovosti, protože tam nemusíme už ani kvůli založení účtu. Tohle všechno se stalo během posledních pěti let.

V českém eGovernmentu (na úrovni státu, neboť na úrovni krajů a měst se některé změny přece jen dějí) se za stejné období nestalo téměř nic. Datové schránky prošly modernizací uživatelského rozhraní, objevil se elektronický občanský průkaz a Portál občana sjednotil na jednom místě agendy, které jste dřív museli poněkud složitěji hledat jako služby CzechPOINT@home. Máme také elektronické recepty. Mezi občanem a státem je však téměř vše stále stejné.

Hlavním důvodem k tomuto razantnímu rozdílu mezi soukromým a veřejným sektorem je legislativa. V demokratické společnosti stát smí činit jen to, co mu zákon nařizuje, zatímco občané a komerční subjekty smějí činit to, co jim zákon nezakazuje. A tak zatímco v komerčním sektoru jsou inovace tažené poptávkou, v tom veřejném musí být nařízeny zákonem. A přesně takový zákon na konci května úspěšně prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně a teď míří do druhého čtení. Návrh jeho textace si můžete přečíst zde a na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR můžete sledovat dění okolo něj.

Co je to právo na digitální služby

Právo na digitální služby tak, jak ho pojímá současný návrh zákona, by nařídilo českým úřadům dodržovat dvě základní zásady eGovernmentu, které jsou všeobecně přijímány po celém světě bez ohledu na zemi a kontinent, kde se nachází.

První z nich je pravidlo zvané digital by default – tedy právo na to, aby stát veškeré agendy řešil primárně v elektronické formě. Právo na řešení všech agend elektronicky přitom plně respektuje a zachovává právo občana zvolit si i tu „papírovou“ formu. Státu však nařizuje, aby interně – mezi úřady – komunikoval elektronicky, což už se do značné míry děje (např. díky základním registrům) a výrazně to zrychluje celou řadu procesů. Dále mu nařizuje i to, aby elektronicky komunikoval také s občanem, pakliže ten o to stojí. Na tomto principu od prvopočátku fungují třeba datové schránky, kdy stát musí s každým občanem, který má zřízenu datovou schránku (zřízení je bezplatné), komunikovat výlučně prostřednictvím ní, nikoliv tedy prostřednictvím dopisů s pruhem na adresu trvalého bydliště, kvůli kterým pak občan musel stát frontu na poště.

Druhé pravidlo zvané data only once – tedy předávání dat státu právě jednou – zatím bohužel v Česku tak úplně nefunguje. Tento princip říká, že pokud po vás stát žádá nějaké údaje, měl by žádat pouze a jen ty, které jste mu ještě nikdy nepředkládali a které o vás tedy doposud nikde neeviduje. Dodržování tohoto pravidla v praxi znamená úplnou přítrž opakovanému vyplňování desítek formulářových políček s adresou trvalého bydliště, místem narození, číslem toho či onoho průkazu atd. Prostě se státu nějak identifikujete a on si zbylé údaje vyžádá buď ze základních registrů, jež v Česku existují, anebo od příslušných úřadů – například v případě řidičských oprávnění od Ministerstva dopravy. V praxi by to mohlo vypadat tak, že namísto více než 260 různých průkazů a dokladů (občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce, tramvajenka, zbrojní pas, rybářský lístek, …), které v Česku existují, byste vždy předložili pouze a jen elektronický občanský průkaz uložený třeba v mobilním telefonu, jako to mají v Estonsku, a to by bylo vše.

Kdy se můžeme těšit na přívětivý eGovernment

Schválení samotného zákona o právu na digitální služby je samozřejmě podmínka nutná, nikoliv postačující. To, že tento zákon reálně nařizuje státu začít s opravdovou implementací eGovernmentu a vynucuje si dodržování jeho základních dvou principů, ale znamená, že stát by po vstoupení zákona v účinnost musel začít okamžitě jednat. Zákon v současné verzi návrhu dává k dokončení digitalizace pět let, což by v komerčním sektoru bylo plně postačující.

Česko má přitom pro eGovernment přívětivý k občanům perfektní výchozí podmínky. Na rozdíl od spousty dalších států totiž v Česku existují kontaktní místa pro občany (CzechPOINT, dostupný na každé poště a každém městském úřadě), datové schránky i základní registry, kde jsou sdružovány všechny klíčové informace o občanech, podnikatelských subjektech, ale třeba i nemovitostech, ze kterých všechny úřady čerpají informace. Česko navíc může v tuto chvíli těžit paradoxně i ze svého velkého zpoždění v eGovernmentu za ostatními zeměmi. Může totiž využít jejich zkušeností a znalostí k tomu, aby implementace u nás proběhla o to rychleji a levněji a čeští občané měli k dispozici to, co se v zahraničí osvědčilo nejlépe – třeba i ty elektronické občanské průkazy v mobilním telefonu, elektronické volby či online zřizování firem z domova za půl hodiny, jako to mají ve zmíněném Estonsku.