Michal Bláha: digitalizace znamená kompletní redesign státu
S uznávaným expertem na IT, spoluzakladatelem portálu Atlas.cz a v současnosti poradcem pro oblast e-governmentu na ministerstvu vnitra Michalem Bláhou jsme se bavili o současných problémech s digitalizací státu, o pokračujícím českém propadu v žebříčku e-governmentu i o chystaném zákoně o právu na digitální službu, který navrhuje ICT Unie.

Jiří Táborský

Co je podle vás největší problém eGovernmentu?
 
Ten není jenom jeden. Ve skutečnosti jsou čtyři. Primární problém je legislativa, která určuje, jak státní správa funguje. A bohužel je často velmi špatně napsaná. Bývá zbytečně konkrétní, čímž například neumožňuje použití jiných komunikačních kanálů, než jaké jsou napsané v zákoně.
Druhý problém je nastavení interních procesů a celkového vnímání toho, co by státní správa měla dělat. Občan dnes není vnímán jako zákazník. Státní správa se zaměřuje pouze na to, aby splnila úkol. A splnit úkol znamená naplnit zákon. Přičemž není žádné hodnocení toho, jestli zákon naplnili efektivně, nebo neefektivně, smysluplně, nebo naprosto nesmyslně.  Zkrátka občan není ten, pro koho se něco dělá. Dělá se to jen proto, aby se naplnil zákon.
Třetí problém jsou lidé. Státní správa má málo lidí a ještě ke všemu jsou málo placení. Tudíž je extrémně těžké dostat do státní správy dostatek špičkových lidí, kteří by byli schopní v ní udělat strukturální a procesní změny, protože takových lidí je málo a až na výjimky nejsou ve státní správě.
A na závěr čtvrtý problém: pokud chceme digitalizovat stát, tak nemůžeme digitalizovat papírovou agendu. Digitalizace není o tom, že vezmu papírový formulář a udělám z něj elektronický. Já musím zdigitalizovat celý proces. Při tom se často ukáže, že jeden formulář může vypadat úplně jinak a druhý je zcela zbytečný. Digitalizace agend tedy znamená, že se na tu agendu musím podívat úplně od začátku novýma očima. A kompletně ji předělat. Dá se tedy říct, že digitalizace státu je redesign státu.
 
 
Přetrvává ještě pořád letitý problém, že každé ministerstvo si jede více méně po svém, nebo už je nějaká vyšší forma koordinace?
 
Ano i ne. Je několik velmi úzkých oblastí, v nichž nějaká koordinace existuje. Například základní registry, které jsou různé úřady nuceny používat. Ale opět to souvisí s legislativou, protože základní registry už tady máme deset let, během nichž prošla novelizací většina legislativy upravující různé agendy. Ale zdaleka ne vždy se podařilo do zákona včlenit povinnost základní registry používat.
Vzhledem ke struktuře základních registrů a k těm deseti letům, které už existují, by neměl být problém, aby občan přišel na úřad a místo toho, aby si sehnal hromadu různých potvrzení a dokladů, by si to samé sehnal sám úřad z jednoho centrálního místa. Anebo aby do základních registrů poskytoval ta data, která by poskytovat měl či mohl. Jenže pokud si úřad vylobuje vyřazení této povinnosti ze zákona, není to nijak legislativně postihnuto. A když to není v zákoně, tak to ten úřad prostě neudělá.
Další věc, která na centrální úrovni funguje, je Odbor hlavního architekta na ministerstvu vnitra. Tomu se daří z architektonického hlediska hodnotit velké projekty ve státní správě, a pokud nesplňují základní kritéria, tak je většinou nepustí. OHA začal fungovat v roce 2015 a teprve od té doby začíná být napojení na základní registry jednou z podstatných podmínek, bez jejíhož splnění projekt prakticky nemá šanci na schválení. I zde jsou rezervy, ale základní princip je správný a skvělý.
 
Ty problémy, o kterých mluvíte, to znamená nevyhovující legislativa, státní správa, která neslouží občanům, neexistující povinnost státu používat informace, které už stát má, atd., to jsou věci, které se snaží vyřešit ICT Unie svým zákonem o právu na digitální službu a dalšími změnovými zákony. Co říkáte na tuhle iniciativu?
 
Tomu zákonu klidně říkejme digitální ústava, podle mě je fajn a bral bych ji jako základ. Z čeho mám strach, je reakce úředníků. Bojím se, že to bude podobné jako se zákonem 106 o svobodném přístupu k informacím.
Podle něj má úřad povinnost mi poskytnout informace, které chci. V praxi se úřady snaží najít obrovské množství výmluv, aby nic takového dělat nemusely nebo to mohly udělat jen částečně. Případně se to snaží udělat tak, aby to pro uživatele bylo co možná nejproblematičtější. Například místo strojově zpracovatelných dat dostanu scan vytištěné excelové tabulky. Prostě čistá zlovůle. S právem na digitální službu to bude zprvu podobné.
Plus tady máme problém s další legislativou. Každá nižší norma je paradoxně schopná v podstatě zrušit povinnost, kterou udává norma vyšší, protože bývá konkrétnější. Takže jestli v nějakém zapomenutém zákonu zůstane napsáno, že se komunikuje papírově, tak se bude v té dané agendě komunikovat papírově. Proto se přípravě změnových zákonů musí věnovat opravdu velká pozornost.
Takže jak jsem řekl, je to skvělý základ a já jsem určitě pro. Ale práce na legislativě nás čeká dál. A taky nás čeká práce na změně mentálního nastavení státní správy. Zákonem prostě nemůžeme nařídit uvažování, že občan je zákazník. To bude práce na roky. Ale začít s tím musíme.
 
Jaké digitální služby dneska chybí? Na portálu občana jich je dost, ale samozřejmě by jich mohlo být víc.
 
To je hodně těžká otázka. Můj názor je spíš ten, že by se agendy měly škrtat a že toho po nás stát chce moc. Spíš než nové služby bych ocenil pohodlí při těch stávajících. Když jdu dneska pro občanku, tak tam musím dvakrát. Chápu, že pro občanku si musím jít žádat osobně, je to základní dokument, takže alespoň jednou by mě “stát” měl vidět. Ale proč dvakrát? Jednou by to úplně stačilo. A pak ji dostanu poštou. V Dánsku normálně chodí řidičáky poštou, tak proč to nejde u nás?
U řidičáku by celý proces mohl být on-line. Případně vůbec zvažme, jestli potřebujeme řidičák či techničák. A proč dokonce dostanu pokutu, když ho nemám. Pro mezinárodní cesty ano, ale proč pro ježdění po ČR? Každý policista má přístup do základních registrů, takže já teoreticky nemusím mít řidičák ani techničák.
Další příklad je formulář se žádostí o sociální dávky. Ten formulář je tak složitý a dlouhý, že ani člověk se dvěma vysokými školami ho nemá šanci vyplnit. Je sice na internetu, ale k čemu to je, když tomu nikdo nerozumí? Takový formulář by měl být něco jako průvodce. Měl by mi jasně vysvětlit, co ode mě chce, provézt mě jen relevantními možnostmi a ptát se jen na věci, které se mě týkají a současně maximum informací si vyčíst ze základních registrů.
Typickým, přirozeným komfortem pro občany jsou i upozornění na konec lhůt. Třeba se měsíc dopředu dozvím, že mi na autě končí technická. To jsou zdánlivé detaily, které jsou bez problému možné i za současné legislativy, ale jelikož to zákon nenařizuje, úředník neměl velkou potřebu to dělat.
 
Co říkáte na státní cloud?
 
Nejsem proti. Umím si představit, že za určitých okolností může snížit náklady státu na služby, které se tam budou sdílet. Je tu pár legislativních rizik a problému, jako horizontální spolupráce veřejných zadavatelů. Také by stát neměl konkurovat soukromému sektoru, což je hranice, která se u státního cloudu bude chvíli hledat.
Otázka taky je, jak ho stát zvládne vybudovat. Před lety jsem četl v novinách, že bude stát deset miliard. Mluvil jsem o tom s autorem výroku, který tvrdil, že je to nepřesná citace a že to bude stát tak miliardu až dvě. Pokud to bude stát miliardu až dvě včetně pár let provozu, tak je to celkem v pořádku. Pokud to bude stát deset miliard, tak je to špatně. Ideálně by se měl budovat postupně jak se začne více využívat.
 
Nedávno se ČR opět propadla v žebříčku eGovernmentu, který sestavuje OSN. Co ten propad způsobilo?
 
Po pravdě, pokud bychom neměli kvalitní mobilní síť, relativně kvalitní síť pevného internetu a základní registry, tak jsme ve světě na stém místě. To jsou ve skutečnosti jediné faktory, které nás zvedají nahoru. Je velmi snadné zjistit, proč padáme. V Česku se totiž nic nemění. A pokud už se nějaká agenda elektronizuje, tak výsledek je často ještě horší než předchozí stav. Třeba eRecept. To, s čím se potkává občan, je docela pohodlná záležitost. Ale to peklo, kterým musí projít lékaři a lékárny, je naprosto neuvěřitelné. To je přesně to, co nás sráží dolů. Věci se dělají extrémně složitým byrokratickým způsobem, který nedává žádný smysl.
 
Základní registry jsou obecně dost oceňované. Co by se na nich dalo zlepšit?
 
Něco se vždycky najde. Podle mě jsou až moc skryty, což je dané tím, že jsou určené primárně pro státní správu. Ale mají i rozhraní pro soukromé firmy. Problém těch rozhraní je v naprosto nedostatečné dokumentaci. Neexistují best practises, neexistují příklady v různých jazycích, neexistují knihovny. Nevidím důvod, proč by nemohly existovat knihovny v různých programovacích jazycích a na různých platformách, které bude spravovat ministerstvo vnitra. Ty by pak mohly používat firmy nebo úřady pro připojení k základním registrům v případech, kdy je to potřeba. Nic takového nemáme, a proto se hodně práce dělá pořád dokola. 
 
Obešel jste v poslední době kvůli eGovernmentu všechna ministerstva a velké úřady. Co zajímavého jste zjistil?
 
V rámci Digitálního Česka děláme interní průzkum připravenosti úřadů na digitalizaci, kterému říkáme Benchmark. Jde o dotazník mající kolem čtyřiceti otázek. Ptáme se na vnitřní organizaci úřadu, způsoby vedení projektů, jejich lidské zajištění, používané procesní metodiky a další okruhy. Děláme to proto, abychom zjistili, jak na tom státní správa je, kdo to dělá nejlépe, kdo nejhůře a kde by se úřady případně mohly inspirovat.
Občas jsou závěry překvapivé. Třeba čím menší úřad, tím jsou na tom lépe. Často proto, že mají klid, nejsou moc na očích, střídá se tam málo lidí a je snadnější si uhlídat a udržet strategii. Můj oblíbený příklad je Úřad průmyslového vlastnictví. Ti fungují lépe než kdejaká komerční firma. Proti tomu ministerstva patří k těm horším subjektům. Často se tam mění politická reprezentace a vzhledem k velikosti toho úřadu je složitější věci změnit.