On-line služby veřejné správy, které už nyní můžete využívat přes internet.

VÍCE INFORMACÍ

On-line služby veřejné správy, které se plánují zpřístupnit přes internet.

VÍCE INFORMACÍ

On-line služby veřejné správy, které si přejete, aby byly dostupné přes internet.

VÍCE INFORMACÍ

Michal Rada: V eGovernmentu je problém legislativa, chybí i entuziasmus a spolupráce

07.09.2017

Michal Rada je konzultant a poradce předsedy vlády, působí ale i na Ministerstvu vnitra a také jako hlavní architekt eGovernmentu a informačních systémů na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Zeptali jsme se ho proto, jaký je jeho pohled na eGovernment v Česku a kde jsou podle něj jeho největší rezervy a problémy.

Co je podle vás největší problém současného českého eGovernmentu?

Tak zaprvé je to legislativa. Musíme si uvědomit, že veřejná správa je na rozdíl třeba od komerčního sektoru svázána daleko více pravidly. To je jistě správně, některé principy nám ale vadí, jako je třeba princip „co není přikázáno a dovoleno, to veřejná správa dělat nesmí“, který je zakotven přímo v Ústavě ČR. To de facto znamená, že chceme-li, aby ve veřejné správě fungovalo něco jinak než doposud, musíme tomu dát jiný legislativní rámec. A to je problém. Nikomu se nechce připravovat rozumné a moderní zákony. V meziresortním připomínkovém řízení si všichni hlavně hlídají, aby nemuseli s nikým proboha spolupracovat, v parlamentu se z toho pak stane trhací kalendář… A výsledkem je polofunkční zákon, který je navíc proveditelný jen z půlky, a to ještě ne dostatečně dobře. Všichni se strašně soustředí na vývoj informačních systémů, na tvorbu strategií a koncepcí, ale ono se to jaksi nedostává do té legislativy. A právě zákony jsou ten klíčový rámec, podle kterého to celé musí fungovat. Nebudou-li správně zákony, ICT to nespasí.

Zadruhé je to – a všem, kdo jsou v eGovernmentu opravdu aktivní, se velice omlouvám – příliš malý entuziasmus a snaha opravdu něco změnit. Myslím, že kdyby byli všichni úředníci opravdoví nadšenci pro věc a na klíčových, tedy nejvyšších místech byli silní tahouni, šlo by vše daleko rychleji. No a tady prostě chybí motivace a zodpovědnost.

Zatřetí, a to souvisí s tím předchozím, je tu stále obrovský resortismus. Donutit dva resorty, aby spolu v rámci přípravy služeb eGovernmentu spolupracovaly nebo si třeba vyměňovaly údaje pro dobro vyřizování agend, je ohromný problém. Vláda jako celek opakovaně deklaruje nutnost intenzivního rozvoje veřejné správy a eGovernmentu, ale když to pak má dopadnout opravdu na jednotlivé resorty, je průšvih. A není to asi ani o tom, že by nechtěly, prostě to neumí a nikdo to po nich nevyžaduje.

Ještě zmíním něco, co jsem naznačil v předchozí větě. Možná leckoho překvapí, že v rámci eGovernmentu už máme leccos vybudováno. Jenže se to nevymáhá. Místo abychom hledali cesty, jak to zlepšit, a metodicky resorty vedli a vynucovali plnění jejich povinností, tak se pořád snažíme hledat důvody, proč to nejde, a klademe si sami překážky. Všechno dohromady pak vede ke stavu, jaký tu teď máme.

Českému eGovernmentu bývá často vyčítáno, že se soustředí spíše na backendové systémy namísto systémů, které by mohli využívat i občané. Vnímáte to stejně?

Jak už jsem řekl, vše začíná legislativou. Když to trochu (ale zase ne moc) přeženu, tak veřejná správa nesmí dělat proaktivní služby, pokud to nemá v zákoně. Jako příklad zmíním opendata (otevřená data), u kterých jsem byl ještě v době, kdy to politiky moc nezajímalo a nebylo to buzzword. Na jednom úřadu, nebudu to raději blíže specifikovat, dostali aktivní ajťáci za publikaci otevřených dat dokonce vynadáno s odůvodněním, že dělají něco, co nemají v zákoně. A pokud se po těch zákonech podíváte, moc proaktivních služeb tam nemáme. Nevím, čím to je, a nechci nikoho urazit, ale jsem spoluautorem řady právních úprav a někdy to vypadá, jako by si resorty dávaly velký pozor, aby neměly žádné nové povinnosti a aby nemusely nic dělat. Mým oblíbeným příkladem je výraz „legislativní ustanovení prověřená dlouholetou praxí“. To je potom těžký, že jo?

Ale k těm klientským službám. Ono je těžké budovat klientské služby, když pořád nemáme základní funkční kameny, jako je elektronická identita nebo důvěryhodné podpisy nevyžadující neustálé běhání k poskytovateli. Všichni, nebo většina z nás už má občanský průkaz s kódem BOK. Ukažte mi člověka, který si svůj BOK a PUK pamatuje a který ho někdy k něčemu použil.

A dovolte mi jeden povzdech. Občas se stane, že když už nějakou klientskou službu či elektronický formulář uděláme, je to tak strašně krkolomné, že je to někdy až nepoužitelné. Elektronické služby musejí být tak jednoduché, že to lidem opravdu pomůže. V situaci, kdy „elektronický formulář“ znamená pro většinu veřejné správy nevyplnitelný PDF soubor, co si člověk stejně vytiskne a vyplní tužkou, je prostě jednodušší si na úřad dojít.

A s tím souvisí i naše pojetí důvěry ke státu. Jsem přesvědčen, že kdyby tady opravdu existovaly efektivní a jednoduché služby, které by se dobře a snadno používaly, lidé by třeba začali státu i víc věřit. Ono je to i o psychologii. Když jdete na úřad, vystojíte si frontu a pak sedíte naproti úředníkovi, který po vás pořád něco chce a za jeho dveřmi čeká už deset dalších lidí, prostě se nemůžete cítit v pohodě, nemůžete se cítit jako partner. Přirovnal bych to trochu k tomu, jak se stavěly kostely. Něco ve stylu „jsi takhle maličký“. Pro většinu lidí je cesta na úřad stres. Kdyby úřad fungoval jinak a kdyby si třeba víc věcí mohli lidé zařídit a zjistit po internetu, nejspíš by se pak postupně i jejich postoj změnil. Mladší generace to dokonce dnes již vyžaduje a vůbec nechápe, proč to právě u nás není možné.  

Co si myslíte, že by bylo potřeba změnit, abychom v žebříčku EGDI/OSN poskočili ze současného 50. místa aspoň na dvacáté?

Upřímně, mně se tyhle hodnoticí žebříčky nelíbí. Jednak prostě nejde porovnávat výkon veřejné správy ve všech zemích. To jsou jen taková rádoby marketingová cvičení. On totiž eGovernment je takový, jaká je fakticky veřejná správa. Kdyby někdo porovnával třeba výkon veřejné správy a zátěž jednotlivých aktérů a podle toho pak porovnával eGovernment jako takový, to by mi připadalo spravedlivější. A pak taky vůbec nemůžu pochopit, co do EU a OSN posíláme za nesmysly. Jednou či dvakrát jsem na vnitru viděl jeden dotazník právě k takovému hodnocení. Ze zoufalství jsem ho celý přepsal, u spousty odpovědí jsme se zapomněli pochlubit tím, co máme a co nám funguje.

My prostě úspěchy – a některé tady opravdu jsou – neumíme prodat. Resorty stále melou úředničinou a té mnohdy nerozumí ani ony samy. Ano, říkáme, že máme základní registry, ale už nepropagujeme jejich dopad na skutečné fungování veřejné správy. Jeden z prvních principů docela dobře elektronizované agendy je agenda živnostenská, a kdo to ví? Kam jsme to kdy napsali? Navíc jsme zvyklí si vzájemně spíš nadávat a málo se chválit, což nepovažuji za správné. Jsou přece věci, za které se máme pochválit, a neděláme to. Neexistuje pozitivní a vlastně ani negativní motivace to celé nějak rapidně zlepšovat. A když už se najde někdo, kdo to opravdu chce zlepšit, narazí na spoustu bariér. A naše výsledky jsou natolik nejisté, že jim ani sami nevěříme.

Možná vám tenhle příklad bude připadat zvláštní, ale podívali jste se někdy do veřejného seznamu držitelů datových schránek, kdo z těch lidí, co o ICT rozhodují a mají zajišťovat budování a rozvoj služeb, má datovku? Znám hodně lidí v ICT ve veřejné správě, ale držitele datovky bych mohl spočítat na prstech ruky invalidního dřevorubce.

Naopak jsou aktivity, jako je třeba přístupnost eGovernmentu pro zdravotně postižené, které nikoho v EU nezajímají, a proto se moc nehodnotí. Je to prosím proto, že kdyby se hodnotily, tak by existovaly tak dva až tři skvělé státy a pak nic.

Česko brzy přejde na občanské průkazy obsahující elektronickou identitu, které už roky znají například v Estonsku. Myslíte si, že to přinese nějaký revoluční posun k lepšímu?

Jako jeden ze spoluautorů principů elektronické identity (eID) tomu pochopitelně věřím. Slibuji si od toho hodně, naopak jsem skeptický ke komerčním pokusům o důvěryhodnou identitu, které by věřila veřejná správa. Myslím si, že důvěryhodný primární prostředek je právě občanský průkaz (OP) vydaný a spravovaný státem, garantovaný státem a také propagovaný státem. Stát je pak zodpovědný i za to, aby se eOP s eID dal opravdu k něčemu využít. Elektronický OP tady máme již několik let, ať už si vezmeme OP s čipem, nebo OP bez čipu, ale s kódem BOK. Máme je tady, a na nic je neumíme využít. Výhoda opravdu zaručeného eID není v samotné identifikaci, ale v tom, že s ní budeme schopni kupříkladu předvyplňovat údaje v elektronických formulářích. Navíc nikdy to není jen o samotné identitě. Je to o tom celém komplexu, že já, důvěryhodný občan, komunikuji s důvěryhodným systémem, ten se důvěryhodně ptá dalších systémů a svým jménem dostávám důvěryhodné odpovědi a celému tomu se věří. Ne, slovo „důvěryhodný“ jsem nepoužil tolikrát omylem, naopak tím chci ukázat, že není důležité, jestli je něco „referenční“, nebo „nereferenční“, ale jestli tomu věříme.

Trochu se bojím toho, že sice budeme mít eID a OP s možností se s ním někam přihlašovat, ale stále to nebude k ničemu. Dám jeden příklad. Asi jste už někdy slyšeli sousloví „úplné elektronické podání“ a „asistované podání“. Teď právě to řešíme na úrovni celé veřejné správy, kreslíme si, jak by to mělo fungovat, připravujeme materiál pro Radu vlády pro informační společnost (RVIS) apod. A celé se to zasekne na tom, že vy přijdete na přepážku, tam za vás úřednice vyplní formulář, jenže pak vám ho podá na papíře, vy ho tužkou podepíšete a pracuje se s ním jako s analogovým dokumentem. To je naprostý nesmysl. Nebo u elektronického podání, byť se vám ve formuláři objeví některé údaje, jako je vaše jméno či bydliště, pak ale potřebujete doložit, že jste řidič, a to doložíte jen tím, že tam přijdete osobně a ukážete jim svůj řidičský průkaz.

Elektronická identita sama to nespasí, všechno, ale opravdu všechno je to o komplexu legislativa > služba > proces > propojené systémy. Dokud tohle nebude, tak budeme novou elektronickou občanku mít zase jen k čištění spár v klávesnici notebooku.

A jedna poznámka k eIDAS a evropskému pojetí eID. Všichni slaví, jak skvěle je to vymyšleno, ale ve skutečnosti ani tohle nic neřeší. Vzorem pro všechny jsou estonské elektronické občanky. Vezměte si ale situaci, kdy přijde Estonec se svojí občankou, druhý den si ji z nějakého dobrého důvodu vymění a jsme v kýblu stejně, jako kdyby přišel úplně nový člověk. Je zde spousta nedomyšlených věcí a ani Evropský rámec pro architekturu interoperability (EIRA) to neřeší a taktně to raději obchází.

Které služby eGovernmentu, jež jsou běžné v zahraničí, vám v ČR chybí nejvíce?

Budu upřímný. Mně je celkem jedno, jaké služby jsou v zahraničí. Ano, vím o státech, kde i komunikaci přes váš profil na Facebooku považuje stát za dostatečně důvěryhodnou, také vím o státech, kde se takhle podíváte přes VPN na Google a za půl hodiny vám klepou na dveře pánové v černých pláštích s klepety v rukou. Odpovím s dovolením trochu jinak.

Chceme Portál občana, kde si občan bude moci zařídit aktualizaci svých základních údajů, uvidí stav některých řízení, bude moci vyplnit jeden z 300 elektronických formulářů ve veřejné správě, ale kde si také bude moci nechat vygenerovat platné potvrzení o bezdlužnosti vůči daním nebo potvrzení, že byl na neschopence, jako omluvu své nepřítomnosti u soudu. Kde také uvidí všechna svoje auta, svoje doklady s datem jejich platnosti a odkud bude notifikován dostatečně předem, že mu nějaký doklad končí. Občan pak bude dále používat datovou schránku pro zaručenou elektronickou komunikaci se státem.

Jsem zastáncem povinných datovek – tedy ve smyslu, že dnes si musíte oběhat zřízení dobrovolné datovky, pokud ji chcete. Být po mém, tak by se to obrátilo – každý povinně datovku, a pokud ji nechce (a na takové lidi nesmíme zapomínat), tak si to oběhá nebo třeba podepíše prohlášení, že ji nechce, až si půjde pro nový občanský průkaz. Těch cest je mnoho. Myslím, že právě datové schránky jsou dost podceňovaným kanálem a jsou i ukázkou fungující služby.

Máte pravdu v tom, že se soustředíme na backendové služby, třeba naše základní registry prostě nikdo jiný v celé EU v takovém rozsahu nemá. My zase nemáme mandátní registr plných mocí nebo mobilní elektronickou státem garantovanou identitu.

Ale jednu věc si neodpustím. Byli jsme před mnoha a mnoha lety se podívat v Dánsku, jak jim tam funguje daňové řízení. Zjednoduším-li to, tak daňový úřad vidí do vašeho účtu v bance a podle příjmů a výdajů vám sám sestaví přiznání k dani a zdvořile vám jej pošle. Vy ho jen zkontrolujete a kliknete na velké zelené tlačítko. A hotovo. Za dva dny jsem tohle samé přednášel na Hospodářské komoře. Její tehdejší šéf, který byl mimochodem později ministrem české vlády v jednom z datově nejzásadnějších resortů, a jeho kolegové nás málem vyhodili oknem, že je naprosto nepřípustné, aby stát viděl do čehokoliv a aby stát cokoliv iniciativně dělal, shromažďoval a podobně. A jsme u toho. Různé pseudovýklady GDPR a strašák v podobě potřeby absolutní ochrany osobních údajů a na druhé straně neochota na takových základech stavět jsou příčinami, proč nám tady nic nefunguje. Jsem hrdý na to, že se nám podařilo, poprvé v historii, přesvědčit lékaře o elektronizaci čehokoliv, myslím teď eNeschopenku. Jde o to, aby to byl opravdu přínos. Ne jen na staré procesy naroubované nové ICT technologie a služby.

Dokážu si tedy představit lecjaké služby a možná někde v zahraničí některé z mnou vysněných existují, ale dokud se neodhodláme si to napsat do legislativy jako povinnost státu takovou službu mít a být za ni zodpovědný, tak to nebude.

Kdybyste tedy měl nějak shrnout svůj pohled na český eGovernment?

Jsem napůl potěšený a napůl zklamaný. Na jedné straně máme všichni dobré a skvělé nápady, jak by se věci měly dělat a jak by měly fungovat. Na druhou stranu nejsme schopni jejich realizace. Nikomu se moc nechce měnit legislativa, nikdo nechce přemýšlet z pohledu klienta a budovat to jako komplexní službu. Snad se v některých oblastech blýská na lepší časy. Snad. Doufám, že se nám podaří, byť zatím na dobrovolném základě, schválit a prosadit zásady pro digitálně přívětivou legislativu (mimochodem, občas se podívejte na nový neformální web www.digilegislativa.cz, kde najdete i spoustu zajímavostí kolem). Jejich uvedení do praxe samozřejmě bude do značné míry závislé na chuti a ochotě kterékoliv budoucí vlády.

V rámci končící vlády jsme resuscitovali Radu vlády pro informační společnost, zřídili funkci digitálního koordinátora, rozjeli Výbor pro digitální ekonomiku a schválili či aktualizovali více než deset strategických a koncepčních dokumentů, upravili spoustu základní legislativy. Podařilo se nám ale třeba i začít budovat elektronickou neschopenku, máme připravené elektronické OP s čipem a zaručenou elektronickou identitu, připravujeme Portál občana jako jedno kontaktní místo pro interakci s klientem veřejné správy, upravili jsme legislativu k využívání údajů subjekty údajů z informačních systémů a spoustu dalšího. Udělalo se toho tedy docela dost, nicméně stále je co zlepšovat, a hlavně bychom se měli soustředit na služby pro občany. Všichni se těšíme, jak silně se k tomu postaví jakákoliv budoucí vláda. Máme dobře nakročeno, ale spousta věcí se musí dodělat jak na legislativní, tak na technické bázi.

A jako nevidomý se zabývám také takzvanou governance accessibility, tedy přístupností, a i v této oblasti se musíme jako Česko pochválit.  

Michal Rada se dlouhodobě věnuje na evropské i národní úrovni rozvoji eGovernmentu a patří k zakladatelům toho českého. Prošel řadou funkcí a oblastí, od tvorby legislativy až po architekturu eGovernmentu a informačních systémů ve veřejné správě. Dnes působí jako konzultant a poradce předsedy vlády, působí ale i na Ministerstvu vnitra a také jako hlavní architekt na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Je vydavatelem serverů jako Digilegislativa.cz či Blindtech.ga. Je nevidomý, a tak se mimo dalších věcí věnuje i oblasti přístupnosti (governance accessibility). Web: www.michalrada.cz

Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) začal fungovat teprve od 1. srpna. Sídlit bude v Brně. K jeho zřízení došlo v souvislosti s účinností novely zákona o kybernetické bezpečnosti. Nový úřad převezme některé agendy, které do té doby byly v gesci Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ). V jeho čele stanul bývalý dlouholetý ředitel NBÚ Dušan Navrátil. 670
Technické mapy obsahují důležité informace o tom, co přesně se na jednotlivých částech pozemků nachází – kde rostou stromy, kde jsou chodníky, kudy vedou rozvody elektřiny či kanalizace. Od 90. let minulého století se tyto mapy postupně digitalizují. Dodnes však neexistuje jednotná digitální technická mapa Česka. Jak je to u nás s technickými mapami, jaké jsou zde […]